Nyní vám popíšu, jak se píše kniha. Ale protože jsem nestudovala tvůrčí psaní na univerzitě v Alabamě, a tudíž vlastně ani nevím, jak se taková kniha píše, popíšu vám, jak píšu knihu já.

To si jednoho dne řeknete, že by bylo fajn, kdyby vás po cestě do zaměstnání zastavovali jásající kolemjdoucí a chtěli by po vás, světoznámém spisovateli, autorovi té nejúžasnější publikace ve vesmíru, autogram a pramínek vlasů pro štěstí. Usednete tedy k jídelnímu stolu, otevřete notebook, asi tak patnáct minut zíráte do klávesnice a zjistíte, že vlastně ani nevíte, co byste měl psát, což dáváte za vinu televizi řvoucí z obýváku a partnerovi řvoucímu hlady. Zvednete se, televizi dáte na minimum, partnerovi míchaná vajíčka, uvaříte si půl litru kafe a zalezete do zahradního altánku, kde počkáte, až sousedovic Zdeněček přestane mlátit víkem od popelnice. No a pak už to jde úplně samo. Dvě hodiny pozorujete plevel dusící vaše velkokvěté hortenzie, nadechnete se, napíšete první větu a jdete uvařit večeři. Načež nastává fáze samotné tvorby, jež vypadá asi tak, že kdykoli budete mít geniální nápad, nebudete mít čas, takže se z vás po mnoho dalších měsíců budou trousit papírky, bločky, reklamní letáčky a účtenky popsané vašimi neuvěřitelnými myšlenkami, které budete po nocích přeťukávat do Wordu, přičemž ťuknutí tři-sta-devadesáti-šesti-tisící-osm-set-sedmdesáté-osmé, tedy poslední, oslavíte zvoláním „Haleluja“, spucováním dvou tabulek mléčné čokolády a uložením se ke spánku s tím, že jste génius, co napsal knihu. Následující den se dáte do čtení a hledání chyb, které jste v návalu kreativity v díle nadělal. Již po několika stránkách zblbnete tak, že nevíte, jestli se ve slově „pískat“ náhodou nepíše tvrdé y, jako od vyjmenovaného slova pysk. S hrůzou v očích vlítnete na internet s tím, že se tam dá najít všechno, a najdete rubriku „psaní čárek v souvětí“. Po několika hodinách samostudia usoudíte, že nad čárkami nedokážete v žádném případě zvítězit, jelikož veškeré dostupné weby, zabývající se tímto interpunkčním znaménkem, uvádějí příklady psaní čárek na několika po sobě jdoucích slovech, což je sice praktické, nicméně ve vašem případě zcela nedostačující, jelikož nikdo z tvůrců pokynů k pochopení českého pravopisu nepředpokládal, že se kdesi v zahradním altánku vyskytuje magor, co zcela běžně tvoří souvětí o slovech osmdesáti a více, aniž by měl páru o tom, zdali jsou souřadná, či podřadná. Po tomto zjištění se na čárky vybodnete, a dáte se do opětovného hledání tvrdých a měkkých i, slov jako mě, mně, můj, svůj a v neposlední řadě sprosťáren, kterých jste si tenkrát, když jste je psal, nevšimnul. Takže těch třistašedesát stran asi tak stokrát přečtete, a po konstatování, že kdyby tam byla ještě nějaká hrubka, stejně byste ji nebyl schopen identifikovat, provedete automasáž ztuhlé krční páteře, uvaříte si desáté kafe a dáte se do stoprvého čtení svého díla s tím, že tentokrát se zaměříte na styl, význam a obsah. Po šesti hodinách zjistíte, že dílo má sice dobrou patu, ale příšernou hlavu, a tak nějak celkově potřebuje předělat. Nalijete si do kafe rum, vlítnete na to, a po několik dalších měsíců škrtáte, přepisujete, dopisujete a přehazujete, pak to přečtete a zjistíte, že teď má kniha sice hlavy dvě, ale pata se k nim moc nehodí. Načež rozkliknete složku „vyřazené“, najdete hlavu starou, trochu jí zušlechtíte a vrznete jí zpátky do knihy. A nyní, již po stopadesátéšesté, své dílo přečtete a přijdete na to, že jste neměl psát o dobrodružné výpravě na Kilimanjaro, ale o podmořské expedici prozkoumávající hydrotermální průduchy v Karibiku, zhroutíte se, z posledních zbytků sil sesmolíte věnování a poděkování (přičemž pochopíte, proč při předávání Oscarů každý děkuje Bohu), podepíšete to, odešlete to svému nakladateli, hodíte si do kabelky náhradní propisku a nůžky, a při každé své cestě do zaměstnání netrpělivě očekáváte, kdy už se někdo jásající přihlásí o ten autogram a pramínek vlasů.